Jak efektivně nastavit mechanismus rozdělování evropských financí a kdo by měl být koordinátorem zásadních projektů? Nejen na to jsme se zeptali Zdeňka Semoráda, který vede Odbor dopravy a silničního hospodářství na pardubickém hejtmanství a před tím byl náměstkem na Ministerstvu pro místní rozvoj, kde měl na starosti právě unijní dotace.
Pojďme začít od samotné dopravy – co je pro vás klíčové z hlediska rozpočtu?
Z našeho šesti až sedmimiliardového rozpočtu – pokud nepočítáme transfery – dáváme přes miliardu korun na dopravní obslužnost, tedy na regionální vlaky a autobusy. To je obrovská částka a pro rozvoj území je to stejně důležité téma jako samotné opravy silnic. Málokdo si to uvědomuje. Dopravu to ale jasně determinuje.
Velké dopravní stavby pak závisí na evropských fondech. Bude doprava pro kraje i po roce 2028 prioritou číslo jedna?
Doprava a dopravní obslužnost by bezpochyby měla zůstat jednou z hlavních priorit. Ještě se vraťme k opravám: co se týče investic do silnic z evropských fondů, máme na sedm let z IROP necelou jednu miliardu korun. To v celkovém objemu výdajů na údržbu, opravy a rekonstrukce silnic tvoří méně než desetinu celkových výdajů kraje, takže to není zásadní částka, byť zásadní modernizace silniční sítě jsou právě z IROP realizovány. Pro mě je prioritou spíše dopravní obslužnost, kde se dá udělat možná více „muziky“. Nejde jen o terminály či vozidla, ale např. o podporu integrovaných systémů, aby člověk mohl jet na jednu jízdenku moderními prostředky veřejné dopravy.
Tedy mluvíme o inteligentních investicích, které ale mají možná smůlu, protože jsou viditelné míň než obchvat města nebo nová silnice…
Věřím ale, že občané nakonec ocení, že mohou na jednu jízdenku, kterou si koupí třeba prostřednictvím mobilního telefonu, kde zároveň uvidí polohu svého spoje, cestovat v pohodlném klimatizovaném vozidle, které je doveze přesně tam, kam potřebují a v čas, který požadují.
Ačkoliv máte na starosti dopravu a silniční síť, co vidíte jako největší budoucí výzvy?
Nedávno jsme s kolegy absolvovali přednášku profesora Duška z ÚZIS o demografických datech. Populace stárne, což je a bude zásadní výzva pro sociální věci, zdravotnictví, ale i školství, protože se lidé musí naučit s takovou změnou pracovat. Myslím, že to je priorita, která nás všechny čeká, jinak hrozí „náraz do zdi“. Týkat se to bude celé České republiky – a nejen jí – ale nastavit systém, aby nás ten náraz do zdi příliš nebolel, musí vedle centrálních orgánů také kraje a obce s detailní znalostí jednotlivých částí regionů, protože ten problém nebude všude stejně intenzivní.
Budeme k tomu potřebovat evropské peníze?
To zajisté. Sociální a zdravotní péče stojí obrovské množství peněz a se stárnoucí populací budou tyto výdaje čím dál tím větší.
Tipnul bych si, že pro kraj je palčivější sociální oblast. Přece jenom, zdravotnictví je dost dirigováno ministerstvem zdravotnictví, ale v sociální oblasti je to víc na kraji?
Já si nejsem jist, jestli můžeme z těchto dvou oblastí vybrat tu „palčivější“ pro kraj. Byť je financování zdravotní péče opravdu řízeno státem, nesmíme zapomínat, že kraje jsou dominantní zřizovatelé nemocnic a ty musí mít nejen infrastrukturní, ale i odbornou kapacitu na to, aby se dokázaly postarat o stárnoucí populaci. Osobně se také domnívám, že velká výzva nás čeká na poli přechodu mezi zdravotní a sociální péčí, kdy je starší člověk pacientem pro zdravotníky, ale zároveň klientem pro sociální péči.
Aktuálně máte na území kraje 19 dopravních staveb. Hned pět z nich jsou části úseků dálnice D35. Jak je pro vás její dokončení důležité?
Její dokončení je pro kraj samozřejmě klíčové, a to nejen z pohledu dopravního, ale např. i ekonomického či bezpečnostního. Dostavbou dálnice D35 se ale nepochybně změní dopravní proudy v kraji. Mnoho lidí bude chtít prioritně využít dálnici pro rychlý přesun a my tomu musíme přizpůsobit i krajské silnice tak, aby dopravu směrem na dálnici unesly.
Dříve jste působil jako náměstek na Ministerstvu pro místní rozvoj, teď jste na kraji. Dá se to srovnat?
Vždycky jsem se považoval spíše za odborného pracovníka a úředníka, politik jsem nebyl. Proto jsem také působil jako odborný náměstek – tedy náměstek pro řízení sekce. Krajská role je jiná v tom, že musíte mít schopnost nadhledu nad celým územím, ale zároveň řešíte velmi konkrétní věci – třeba že někomu nepřijel či ujel autobus nebo že se po zimě na nějakém úseku silnice udělala velká díra. Musíte umět skloubit obojí.
Předpokládám, že pro fungování kraje jsou vaše předchozí zkušenosti vítané.
Moje výhoda je, že po letech na ministerstvu mám na lidi v Praze stále přátelské vazby a důvěřujeme si navzájem, což například velmi usnadňuje komunikaci v rámci řešení problematiky evropských fondů.
Zůstaňme právě u evropských peněz. Od roku 2028 se jejich příliv změní hned ze dvou stran. Jednak jich bude míň a změní se i mechanismus jejich rozdělování. Co s tím?
Nezbude nám nic jiného než se soustředit na omezené množství priorit. Cukrováním nic už nevyřešíme. Za kraje říkáme, že v každém kraji se musíme být schopni domluvit – kraj,města, obce a další partneři – a zároveň, že to má být prioritizace územní. To znamená umět ušít na míru konkrétnímu území intervence, které ho posunou dál, přičemž tyto intervence mají být koordinovány na území kraje tak, aby se vzájemně nedublovaly, ale naopak doplňovaly pro co největší efekt pro rozvoj území. Koheze, tedy sbližování rozdílů, neprobíhá uvnitř krajů, některé jeho části naopak zaostávají za zbytkem území – to musíme změnit.
Probíhá množství debat, kdy by se na novém systému měli ideálně domluvit všichni aktéři, tedy vedle MMR taky další ministerstva, kraje, obce, ITI či MAS. Domluví se?
Jsem nenapravitelný optimista. Proto doufám, že se místo pokusů o pokračování izolovaného hospodaření na malých písečcích nakonec domluvíme na jednom velkém kopci písku v každém kraji, který bude mít potenciál něco opravdu zásadně změnit.
Jakou roli by v koordinaci zájmů v území měly hrát právě kraje?
Jsem přesvědčený, že kraje musí umět koordinovat jednotlivé hráče na svém území. Pro to ale musí mít dostatečnou roli i v politice soudržnosti. Pro představu: kraj je takový hrající kapitán. Měl by být tím, kdo organizuje jednání a spojuje jednotlivé hráče. Nemá sice větší pravomoc, ale má ten přehled a komunikuje s týmem i směrem k „trenérovi“, neboli státu.
