Lukáš Holub, vedoucí kompetenční ho centra pro veřejné zakázky Centra pro regionální rozvoj v Plzni, popisuje, jak se změnila role kontroly, proč přetrvávají některé mýty i kde zadavatelé stále chybují. Klíčem k úspěšným projektům podle něj není jen dodržování pravidel, ale i otevřenost, sdílení zkušeností a zdravý pří stup k hospodářské soutěži.
Když se ohlédnete za 30 lety Centra, jak byste popsal největší změny ve veřejných zakázkách?
V oblasti veřejných zakázek se pohybuji zhruba polovinu zmíněné doby. Za tuto dobu pak vidím zásadní po sun v digitalizaci procesu zadávacích řízení – na počátku mé profesní kariéry jsme ke každé zakázce odevzdávali fyzický šanon dokumentů k archivaci, to už se dnes naštěstí neděje. Posun se odehrává také v profesionalizaci oboru, a to hlavně díky široké paletě možností vzdělávání, aktivitě profesních organizací a v neposlední řadě i poměrně otevřenému přístupu antimonopolního úřadu. A doufám, že i Centrum v tomto ohledu přispívá k obecné osvětě. Kladně vnímám rov něž snahy o systémové podchycení veřejných nákupů v širší perspektivě, v tomto směru narážím na „Národní strategii veřejného zadávaní v České republice“, což je za mě velmi přínos ný počin.
Existuje nějaký „mýtus“ o veřejných zakázkách, který přetrvává, ale neodpovídá realitě?
Napadá mě „mýtus“ týkající se kont roly veřejných zakázek ze strany dotačních orgánů. Dlouho, a částečně i dnes, bylo mnoho zadavatelů pře svědčeno, že dotační orgány jdou proti příjemcům, hledají chyby, a ještě z toho snad mají radost. To je ale samozřejmě naprosto scestné. Na jednu stranu sice provádíme kontrolu postupu zadavatele, ale na hledání chyb nemáme jakýkoliv zájem, spíše naopak, stejně jako příjemce chceme, aby proces poskytnutí dotace proběhl „bezbolestně“ a projekt sloužil svému účelu. Nicméně pokud identifikujeme hrubé porušení zákona, a zdůrazňuji, že tím nemyslím jakékoliv pochybení formálního charakteru, je nutné postupovat dle dotačních pravidel a odebrat část dotace.
Provádí Centrum i jiné činnosti vedle kontroly dokumentace k zakázkám, které jsou spolufinancovány z fondů EU, případně vybraných národních dotačních programů? Například aktivity zaměřené na šíření dobré zadávací praxe?
Ano, chceme naše poznatky z kontrolní praxe aktivně přenést i zpět na zadavatele. Myslím, že jsme v tomto směru celkem otevření směrem k zadavatelské sféře, zvláště co se týče komunikování nejčastějších pochybení v oblasti veřejných zakázek. Aktuálně např. probíhá série odborných seminářů s názvem „VZ Tour prakticky“, kde naše zkušenosti sdílíme s účastníky. Zároveň je v přípravě publikace zaměřená na sdílení dobré praxe. V tomto se dle mého názoru odlišujeme od jiných orgánů státní správy – chceme být otevřený úřad, a to mě velmi těší.
Centrum tedy dnes již není jen kontrolním subjektem, ale snaží se působit v oblasti prevence a edukace zadavatelů. Navazujete v tomto směru i další spolupráci na poli veřejných zakázek?
Stojíme o to a snažíme se být v tomto směru aktivní. Je velmi důležité sjednocovat nejenom výklady Zákona o za 10 dávání veřejných zakázek (ZZVZ) pro zadavatele, ale rovněž kontrolní praxi mezi jednotlivými kontrolními orgány. Scházíme se proto se všemi subjekty, které jsou k tomu ochotné a mají stejný zájem na kultivaci této oblasti. Při znávám ale, že se jedná o běh na dlouhou trať, a to zejména z důvodu velkého množství aktérů na tomto poli. V tomto ohledu mám za to, že by kontrolnímu systému, ale i větší jistotě příjemců prospělo zúžení počtu aktérů – a v Centru se vůbec nebráníme převzít za tuto věc zodpovědnost.
Jak je vlastně na úrovni Centra zajištěno sjednocování kontrolní praxe? Kontrolou veřejných zakázek se zabývá přes 30 odborníků, kdy každý kontrolor může mít mírně odlišné vnímá ní nebo na základě získané zkušenosti věnovat rozdílnou pozornost různým skutečnostem…
Naši specialisté jsou odborně vel mi zdatní a v rámci kontroly veřejné zakázky je jim ponechána vysoká míra autonomie. Každý zadávací proces je unikátní, na což kontroloři musí reagovat v daném kontextu, nemáme proto např. žádné povinné mustry kladených dotazů. Samo zřejmě ale existuje kontrolní list plat ný pro všechny. Tím však nechci říct, že by závěry kontroly byly ponechány pouze na jejich uvážení, jako základ používáme interní příručku, veškeré závěry sdílíme mezi sebou a složité případy se vždy řeší na vyšší úrovni – obvykle mezi vedoucími kompetenčních Center. Konzultace probíhají ale i např. s Řídicím orgánem IROP.
V oblasti veřejného zadávání se pohybujete již více než 14 let. Dokáže Vás ještě něco překvapit, například nějaké pochybení, se kterým se neustále setkáváte?
Ačkoliv se může zdát, že veřejné zakázky jsou poměrně nudná disciplína, tak se popravdě stále setká vám s novými podněty – ať už je to nová judikatura nebo třeba invence některých zadavatelů. Stále je tedy co zkoumat a objevovat, byť v rámci mantinelů daných tímto oborem. No a co se častých pochybení týče, musím se přiznat, že jsem poměrně alergický na spojování požadavků na referenční zakázky s konkrétním typem instituce – např. nemocnice, škola – namísto popisu konstrukčně–technického obsahu požadované reference. Nemůžu si pomoct, ale z mé ho pohledu může mít takový postup značný dopad na rozsah hospodářské soutěže, byť netvrdím, že to nemůže být za určitých podmínek důvodný požadavek.
Jak se změnilo v čase chování dodavatelů – jsou dnes agresivnější, opatrnější, profesionálnější?
Řekl bych, že chování dodavatelů v zá sadě odráží lidskou povahu – většina dodavatelů má profesionální přístup k věci, zbytečně neobstruují a do sporu jdou až ve chvíli, kdy jsou opravdu přesvědčení, že došlo ze strany zadavatele vůči nim k nějaké újmě. Na druhou stranu jsem se setkal i s dodavateli, u kterých jsme každé nové zadávací řízení např. očekávali, že z jejich strany dorazí velký počet obstrukčních dotazů, které proces zadá vání značně znepříjemní. Obecně se ale nedomnívám, že by byl systém ně jakým způsobem blokován „potížisty“, kteří zneužívají kapacity zadavatelů, ÚOHS a soudů.
Jaká byla nejproblematičtější zakázka, kterou jste zažil – a proč?
Popravdě si myslím, že něco takové ho neexistuje, problematický může být pouze zadavatel a jeho přístup. A rovnou říkám, že jsou to spíše výjimky, ale je třeba mít na paměti, že zadavatel pořizuje nákupy z veřejných prostředků a je nutné si uvědomit a přijmout kompromis mezi tím, co a jakým způsobem bych jako zadavatel chtěl nakupovat a co mi ve skutečnosti dovolují legislativní mantinely. Primárním účelem zakázkového zákona je přeci jen ochrana hospodářské soutěže, nikoliv ochrana zájmů zadavatele
Kdy jste naposledy viděl opravdu inovativní zadání – co na něm bylo jiné?
Obecně mám za to, že čeští zadavatelé jsou poměrně konzervativní a k inovacím dochází velmi pozvolna, obvykle až ve chvíli, kdy je nějaká novinka ověřena praxí. Naštěstí je ale několik progresivních zadavatelů, kteří se takové ho ověření nebojí a posouvají zadavatelskou praxi. Nedávno jsem narazil např. na mechanismus hodnocení kvality, který úroveň kvality přepočte zpět na peníze, čímž zadavatelé získají vel mi dobrý poměr cena-výkon. Principiálně jde o to, že zadavatel obvykle ne potřebuje to nejlepší a nejdražší řešení na trhu, ale pro jeho efektivní fungování postačuje „středně“ dobré řeše ní. A samozřejmě jde i o otázku hospodárnosti. Takže například určitá díl čí inovace mi přijde pro některé druhy plnění velmi zajímavá. Osobně jsem pak zastáncem myšlenky sociálně odpovědného zadávání, což můžeme určitým způsobem rovněž chápat jako inovaci – minimálně v myšlenkovém posunu, jak o veřejném nákupu přemýšlet. Mimo vlastní plnění mohu to tiž přispět k celospolečenskému rozvoji – ať už tím, že díky danému nákupu vznikne nové pracovní místo pro znevýhodněné skupiny občanů, nebo tím, že minimalizuji dopady realizace plně ní na životní prostředí.
