Soudní dvůr EU začátkem června vydal důležitý rozsudek týkající se možností provedení změn závazků ze smluv. Co by si z něj měli zadavatelé odnést a čeho by se měli vyvarovat?
V rozsudku ze dne 4. června 2026 ve věci C-820/24 Strominator Elektro GmbH se Soudní dvůr EU v zabýval zdánlivě technickou, avšak v praxi mimořádně důležitou otázkou: dokdy lze veřejnou zakázku měnit bez nového zadávacího řízení podle článku 72 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek (dále jen „směrnice“). A jelikož je tento článek směrnice předobrazem české právní úpravy zakotvené v § 222 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v platném znění (dále jen “ZZVZ”), jsou závěry rozsudku plně aplikovatelné přímo do české zadávací praxe.
Rozhodnutí přináší jasnou odpověď, která bude mít význam pro zadavatele i dodavatele. Soud totiž vymezil okamžik, kdy veřejná zakázka definitivně přestává být zakázkou „v době svého trvání“, a tím i hranici, za kterou již nelze využívat výjimky umožňující změny smlouvy bez soutěže.
Požár, omezení prací a nová smlouva
Soudní verdikt se odvíjí od případu, který vznikl v Rakousku. Zadavatel po požáru části školního areálu podstatně omezil původně sjednané elektroinstalační práce a po dokončení zbývající části zakázky uzavřel s původním dodavatelem další smlouvu na práce v jiné části budovy.
Přitom argumentoval, že nejde o novou veřejnou zakázku, ale pouze o změnu původní smlouvy podle článku 72 směrnice.
Problém spočíval v tom, že původní práce již byly dokončeny, převzaty a dodavatel vystavil konečnou fakturu. Zadavatel ji však dosud neuhradil.
Otázkou tedy bylo, zda lze zakázku považovat za „trvající“ až do okamžiku zaplacení ceny.
Soudní dvůr odpověděl jednoznačně: nikoli.
Rozhodující je plnění smlouvy, nikoli zaplacení
Podle výkladu Soudního dvora je třeba článek 72 chápat restriktivně, protože představuje výjimku z obecných pravidel hospodářské soutěže a transparentnosti.
Možnost měnit smlouvu bez nového zadávacího řízení existuje pouze v době jejího skutečného plnění. Jakmile dodavatel splní všechny své povinnosti, zadavatel plnění definitivně převezme a je vystavena konečná faktura, zakázka přestává být zakázkou „v době jejího trvání“. Skutečnost, že zadavatel dosud neuhradil cenu, na tomto závěru nic nemění.
Soud přitom zdůraznil, že pojem „plnění“ použitý ve směrnici odkazuje na provedení stavebních prací, dodávek nebo služeb ze strany dodavatele, nikoli na splnění platební povinnosti zadavatele.
Obecně je pak možné uvedené závěry SDEU v české zakázkovém prostředí interpretovat tak, že po dokončení předmětu plnění, tedy jeho převzetí zadavatelem, již smlouva ve smyslu § 222 ZZVZ netrvá a není ji tedy možné měnit.
Proč SDEU odmítl širší výklad a co to znamená pro praxi?
Soud upozornil na praktické důsledky opačného přístupu. Pokud by bylo možné považovat zakázku za trvající až do okamžiku úhrady poslední faktury, mohl by zadavatel podle svého uvážení prodlužovat období, v němž lze využívat výjimky z pravidel zadávání veřejných zakázek. Stačilo by oddalovat zaplacení.
Takový přístup by byl podle Soudního dvora v rozporu se zásadou transparentnosti i s restriktivním výkladem výjimek, které článek 72 směrnice obsahuje.
V praxi by to mohlo znamenat obecně i účelové jednání zadavatele, pokud by si například v době trvání záruční doby pořídil zcela nové plnění způsobem dle § 222 ZZVZ a obešel povinnost zadat takové plnění v některém z druhů zadávacího řízení dle ZZVZ. Jakékoli další práce nebo dodávky sjednané po ukončení plnění původní smlouvy budou zpravidla představovat novou veřejnou zakázku.
Rozhodnutí přináší potřebné vyjasnění oblasti změn závazků ze smluv na veřejné zakázky. Zadavatelé budou muset pečlivě sledovat okamžik ukončení plnění a nespoléhat na to, že otevřené platební vztahy (nebo jiné obdobné důvody) jim umožní pokračovat ve změnách smlouvy bez soutěže.
Rozsudek Soudního dvora EU potvrzuje, že flexibilita při změnách smluv má své jasné hranice a nesmí oslabovat základní principy veřejného zadávání.
