Barevná harmonie kachlových kamen na hradě Šternberk

Unikátní sbírka historických kachlových kamen, kterou se pyšní státní hrad Šternberk, se po dvou letech důkladných restaurátorských prací zaskvěla v celé své nádheře. Návštěvníci tak mohou obdivovat třináct exemplářů, pocházejících z různých koutů Evropy, které na Šternberku před sto lety shromáždil tehdejší hradní pán, kníže Jan II. z Lichtenštejna. Díky dotaci IROP tak došlo k záchraně ojedinělého kulturního dědictví, i k dalšímu zvýšení atraktivity šternberského hradu, který má jako návštěvnicky oblíbená, pohádkově romantická památka velký význam pro celý region.

Hrad patří mezi nejstarší historické objekty na severní Moravě. Šternberk patřil Lichtenštejnům už od roku 1695, ale  dlouho chátral, až se stal spíše zříceninou. Teprve kníže Jan II., zvaný Dobrotivý, realizoval zásadní rekonstrukci. Kníže byl muž údajně nespolečenský, ale také velmi vzdělaný a moderní; dnes bychom řekli úspěšný podnikatel a filantrop. Rozvíjel a podporoval na svých panstvích průmysl, stál u zrodu známých turistických chat jako Ovčárna nebo Švýcárna, financoval stavby veřejných budov, nemocnic či kostelů. V souvislosti s jeho sbírkou kamen stojí za pozornost, že byl též majitelem keramických závodů v Poštorné a v Rakovníku (pozdější RAKO). Především byl ale milovníkem umění.

Šternberk si zvolil za své letní sídlo a přestavěl ho v romanticko-historizujícím slohu, hodlaje sem umístit své umělecké sbírky. Když se pak rozhodl hrad obývat i v zimě, vyvstala potřeba vybavit místnosti kamny. Mezi lety 1886 a 1920 byla na Šternberk dovezena kamna z různých koutů Evropy, a vznikla tak ojedinělá kolekce. Zajímavostí je, že ve dvou exemplářích se na hradě nikdy netopilo, byly tedy zjevně instalovány jen z důvodů estetických a sběratelských. Při rozmisťování kamen na Šternberku věnoval kníže velkou pozornost tomu, jak bude sbírka na návštěvníka působit. Dodnes můžeme obdivovat, že ve dvou po sobě následujících místnostech nejsou nikdy podobná kamna – je tak dosaženo vizuální harmonie důmyslného střídání stylů a barev.

Stáří kamen se pohybuje ve velkém rozpětí, od druhé poloviny 16. století až po první polovinu 20. století. Najdeme mezi nimi kusy renesanční, rokokové, klasicistní i empírové, a můžeme se kochat variacemi tvarů a barev, od zelené přes růžovou až po černou. Kamna pocházejí z různých míst střední Evropy, včetně proslavených dílen ve Steckbornu či Winterthuru. Na našem území jsou jen troje steckbornská kamna, z toho dvoje právě na Šternberku. U některých kamen je původ nejasný, nicméně vesměs jde o produkci německy mluvících oblastí (jakou bylo tehdy samozřejmě i samotné Šternbersko). Mnoho kusů pochází právě ze Švýcarska, k němuž měl kníže Jan silné osobní vazby. Některá kamna měla zřejmě pohnuté osudy, třeba v Curychu či Basileji docházelo v rámci modernizace k bourání historických domů, proto je možné, že kamna byla zachráněna z těchto asanací.

Velkou výhodou úspěšně realizovaného projektu bylo, že celá unikátní kolekce byla restaurována najednou a pod vedením jedné odbornice, tedy s možností velmi detailně a komplexně porovnat všechna kamna z umělecko-historického i řemeslného hlediska. Tým restaurátorek vedla Sylva Antony Čekalová, která byla v kontaktu s odborníky z ciziny: „U jednoho z kachlů, který byl velmi poškozen odpadáním glazury, chyběl i celý obličej lovce. Po dlouhém hledání a konzultacích s kolegy ve Švýcarsku se podařilo najít analogii pro tento konkrétní výjev a nakonec i původní dřevorytovou předlohu, publikovanou poprvé v roce 1590“, vzpomíná Sylva Čekalová. Chybějící část motivu tak mohly restaurátorky věrně doplnit. Jinou zajímavostí je třeba objev, že kamna v dětském pokoji již v minulosti byla opravována, a to někdy kolem roku 1900. Odborný zásah tehdy proběhl velmi citlivě a kvalitně, a jedná se o zřejmě nejstarší příklad restaurování kamen na území naší republiky.

Výjevy na kachlech odkazují k dobově oblíbeným tématům, ale mohou také prozradit, čím se zabýval původní majitel kamen. Kachle jsou zdobeny rostlinnými, ornamentálními nebo figurálními dekory. Typické jsou pastorální motivy, výjevy ze života Ježíše, lovecké scény. Na zeleno-bílých kamnech v Berkovském sále lze najít námět muže, který nakupuje v obchodě látku nebo cosi zaznamenává do knihy. Lze usuzovat, že objednavatel kamen mohl být obchodník s textilem – ostatně v té části Švýcarska, odkud kamna pocházejí, hrála textilní výroba významnou roli. Winterthurská kamna v Rohovém pokoji zase líčí v propracovaných figurálních scénách celý hon od ranního svolávání lovců polnicí přes samostatný lov až po vyvrhnutí uloveného kusu.

Na kamnech lze také studovat různé techniky výroby kachlů. Pro růžová kamna v Dámském salonu byly kachle vyrobeny ručně technikou bednění nebo vtloukání do forem. Některá zdobení byla domodelována zvlášť a přilepena k syrové keramice, následně byly kachle glazovány a vypáleny. Malba byla provedena na glazuru a potom zatavena v peci na nižší teplotu. Existují sice podobné kusy, ovšem průnik typů tvarového a dekorativního zpracování je u těchto kamen jedinečný, takže představují absolutní unikát. Tmavá, důstojně působící kamna, jako jsou třeba ta ve Velké jídelně, jsou vyrobena z kachlů s vysoce lesklou černou polevou. Používala se zde olovnato-ciničitá poleva s příměsí manganu, podle množství manganu bylo zabarvení kamen spíše do hněda, nebo do černa. Je-li manganu hodně, je odstín černý.

Majetky lichtenštejnských občanů byly zkonfiskovány na základě Benešových dekretů a vztahy s Lichtenštejnskem zůstávají napjaté. V roce 2009 sice Česká republika a Lichtenštejnské knížectví konečně navázaly diplomatické styky, ale spory o bývalé knížecí majetky, a to včetně hradu Šternberk, bohužel dosud nebyly vyřešeny.

Řada lichtenštejnských památek na našem území po znárodnění chřadla a zanikla. „Je to paradox, v době, kdy technické možnosti byly minimální, tak všechny tyto věci mohly fungovat. A s technickým pokrokem zanikly,” řekla k tomu kastelánka hradu Šternberk Helena Gottwaldová u příležitosti výstavy o působení Lichtenštejnů na Olomoucku. Právě ona dlouhodobě upozorňovala i na špatný stav kamen i na ojedinělý význam této umělecké sbírky. Ta byla tedy nakonec zachráněna díky iniciativě lidí, kterým krása historického odkazu není lhostejná, a také díky efektivní spolupráci regionálních partnerů pod vedením MAS Šternbersko.

Projekt uspěl ve výzvě MAS Šternbersko – IROP – Obnova památek kulturního dědictví a získal dotaci 1 342 950 Kč.

Unikátní sbírka historických kachlových kamen, kterou se pyšní státní hrad Šternberk, se po dvou letech důkladných restaurátorských prací zaskvěla v celé své nádheře. Návštěvníci tak mohou obdivovat třináct exemplářů, pocházejících z různých koutů Evropy, které na Šternberku před sto lety shromáždil tehdejší hradní pán, kníže Jan II. z Lichtenštejna. Díky dotaci IROP tak došlo k záchraně ojedinělého kulturního dědictví, i k dalšímu zvýšení atraktivity šternberského hradu, který má jako návštěvnicky oblíbená, pohádkově romantická památka velký význam pro celý region.

Hrad patří mezi nejstarší historické objekty na severní Moravě. Šternberk patřil Lichtenštejnům už od roku 1695, ale  dlouho chátral, až se stal spíše zříceninou. Teprve kníže Jan II., zvaný Dobrotivý, realizoval zásadní rekonstrukci. Kníže byl muž údajně nespolečenský, ale také velmi vzdělaný a moderní; dnes bychom řekli úspěšný podnikatel a filantrop. Rozvíjel a podporoval na svých panstvích průmysl, stál u zrodu známých turistických chat jako Ovčárna nebo Švýcárna, financoval stavby veřejných budov, nemocnic či kostelů. V souvislosti s jeho sbírkou kamen stojí za pozornost, že byl též majitelem keramických závodů v Poštorné a v Rakovníku (pozdější RAKO). Především byl ale milovníkem umění.

Šternberk si zvolil za své letní sídlo a přestavěl ho v romanticko-historizujícím slohu, hodlaje sem umístit své umělecké sbírky. Když se pak rozhodl hrad obývat i v zimě, vyvstala potřeba vybavit místnosti kamny. Mezi lety 1886 a 1920 byla na Šternberk dovezena kamna z různých koutů Evropy, a vznikla tak ojedinělá kolekce. Zajímavostí je, že ve dvou exemplářích se na hradě nikdy netopilo, byly tedy zjevně instalovány jen z důvodů estetických a sběratelských. Při rozmisťování kamen na Šternberku věnoval kníže velkou pozornost tomu, jak bude sbírka na návštěvníka působit. Dodnes můžeme obdivovat, že ve dvou po sobě následujících místnostech nejsou nikdy podobná kamna – je tak dosaženo vizuální harmonie důmyslného střídání stylů a barev.

Stáří kamen se pohybuje ve velkém rozpětí, od druhé poloviny 16. století až po první polovinu 20. století. Najdeme mezi nimi kusy renesanční, rokokové, klasicistní i empírové, a můžeme se kochat variacemi tvarů a barev, od zelené přes růžovou až po černou. Kamna pocházejí z různých míst střední Evropy, včetně proslavených dílen ve Steckbornu či Winterthuru. Na našem území jsou jen troje steckbornská kamna, z toho dvoje právě na Šternberku. U některých kamen je původ nejasný, nicméně vesměs jde o produkci německy mluvících oblastí (jakou bylo tehdy samozřejmě i samotné Šternbersko). Mnoho kusů pochází právě ze Švýcarska, k němuž měl kníže Jan silné osobní vazby. Některá kamna měla zřejmě pohnuté osudy, třeba v Curychu či Basileji docházelo v rámci modernizace k bourání historických domů, proto je možné, že kamna byla zachráněna z těchto asanací.

Velkou výhodou úspěšně realizovaného projektu bylo, že celá unikátní kolekce byla restaurována najednou a pod vedením jedné odbornice, tedy s možností velmi detailně a komplexně porovnat všechna kamna z umělecko-historického i řemeslného hlediska. Tým restaurátorek vedla Sylva Antony Čekalová, která byla v kontaktu s odborníky z ciziny: „U jednoho z kachlů, který byl velmi poškozen odpadáním glazury, chyběl i celý obličej lovce. Po dlouhém hledání a konzultacích s kolegy ve Švýcarsku se podařilo najít analogii pro tento konkrétní výjev a nakonec i původní dřevorytovou předlohu, publikovanou poprvé v roce 1590“, vzpomíná Sylva Čekalová. Chybějící část motivu tak mohly restaurátorky věrně doplnit. Jinou zajímavostí je třeba objev, že kamna v dětském pokoji již v minulosti byla opravována, a to někdy kolem roku 1900. Odborný zásah tehdy proběhl velmi citlivě a kvalitně, a jedná se o zřejmě nejstarší příklad restaurování kamen na území naší republiky.

Výjevy na kachlech odkazují k dobově oblíbeným tématům, ale mohou také prozradit, čím se zabýval původní majitel kamen. Kachle jsou zdobeny rostlinnými, ornamentálními nebo figurálními dekory. Typické jsou pastorální motivy, výjevy ze života Ježíše, lovecké scény. Na zeleno-bílých kamnech v Berkovském sále lze najít námět muže, který nakupuje v obchodě látku nebo cosi zaznamenává do knihy. Lze usuzovat, že objednavatel kamen mohl být obchodník s textilem – ostatně v té části Švýcarska, odkud kamna pocházejí, hrála textilní výroba významnou roli. Winterthurská kamna v Rohovém pokoji zase líčí v propracovaných figurálních scénách celý hon od ranního svolávání lovců polnicí přes samostatný lov až po vyvrhnutí uloveného kusu.

Na kamnech lze také studovat různé techniky výroby kachlů. Pro růžová kamna v Dámském salonu byly kachle vyrobeny ručně technikou bednění nebo vtloukání do forem. Některá zdobení byla domodelována zvlášť a přilepena k syrové keramice, následně byly kachle glazovány a vypáleny. Malba byla provedena na glazuru a potom zatavena v peci na nižší teplotu. Existují sice podobné kusy, ovšem průnik typů tvarového a dekorativního zpracování je u těchto kamen jedinečný, takže představují absolutní unikát. Tmavá, důstojně působící kamna, jako jsou třeba ta ve Velké jídelně, jsou vyrobena z kachlů s vysoce lesklou černou polevou. Používala se zde olovnato-ciničitá poleva s příměsí manganu, podle množství manganu bylo zabarvení kamen spíše do hněda, nebo do černa. Je-li manganu hodně, je odstín černý.

Majetky lichtenštejnských občanů byly zkonfiskovány na základě Benešových dekretů a vztahy s Lichtenštejnskem zůstávají napjaté. V roce 2009 sice Česká republika a Lichtenštejnské knížectví konečně navázaly diplomatické styky, ale spory o bývalé knížecí majetky, a to včetně hradu Šternberk, bohužel dosud nebyly vyřešeny.

Řada lichtenštejnských památek na našem území po znárodnění chřadla a zanikla. „Je to paradox, v době, kdy technické možnosti byly minimální, tak všechny tyto věci mohly fungovat. A s technickým pokrokem zanikly,” řekla k tomu kastelánka hradu Šternberk Helena Gottwaldová u příležitosti výstavy o působení Lichtenštejnů na Olomoucku. Právě ona dlouhodobě upozorňovala i na špatný stav kamen i na ojedinělý význam této umělecké sbírky. Ta byla tedy nakonec zachráněna díky iniciativě lidí, kterým krása historického odkazu není lhostejná, a také díky efektivní spolupráci regionálních partnerů pod vedením MAS Šternbersko.

Projekt uspěl ve výzvě MAS Šternbersko – IROP – Obnova památek kulturního dědictví a získal dotaci 1 342 950 Kč.